Super – G
19.3.2010 Whistler
Jelikož jsem letos nedojela ani jeden závod super obřího slalomu a ve Whistleru se mi nedařilo, nevěřila jsem, že by dnešní závod vyšel. Trať byla dost náročná, v horní pasáži absolutně nerytmická, změny sklonu a délky oblouků byly všude. Bylo dobře, že jsme startovaly až po všech chlapech, protože povrch už nebyl tak tvrdý. Do závodu jsem nastupovala s pocitem odevzdanosti, odhodlaností bojovat, ale bez vidiny úspěchu. Po dojetí do cíle jsem byla šťastná, že jsem konečně dokázala bez zásadních potíží protnout cílovou čáru. Po chvilce jsem zjistila, že jsme třetí a v první chvíli mě zavalil spíš pocit úlevy, než radosti. Říkala jsem si, zaplať pánbůh, nepřijedeme s prázdnou. Zlaté Slovenky mi upřímně gratulovaly, dobře věděly, že mám na víc, než na jeden bronz a že jsem tu měla víc smůly než štěstí: „Anička, ty šalát!“ :) S radostí jsem si poslechla Slovenskou hymnu, kterou jsem v ten moment brala i jako náplast za to, že jsem si tady tu její „první část“ Kde domov můj poslechnout nemohla.