SP Sestriere a moje první hymna na stupních vítězů
Poprvé jsem stála na nových lyžích 211cm dlouhých, první jízda hrozná, ale pak jsem byla nadšená. Trénink dopadl dobře, vyzkoušely jsme s Míšou co to dělá a kde to můžem zlepšit. Startovala jsem s číslem 3, přičemž obě favoritky, Kanaďanka a především Rakušanka jely přede mnou. Trať byla nádherně postavená i upravená.
Nepovedlo se nám vystartovat úplně ideálně, takže jsme ztatily hnedka na začátku. Před dlouhým průjezdem do roviny jsme se chytly a pak už to svišťělo jedna báseň, přes odkloněný svah, pověstné aque minerali a salto blue až do cíle. Tam se k nám hned všichni seběhli a hrozně gratulovali, mysleli jsme, že proto, že jsme v cíli a zdrávi (Míša nestihla zkouknout výsledný čas na tabuli). Tak jsme taky všem gratulovaly a odebraly se na stranu vyzout se z lyží. Mezi tím, než přijel Pepa s věcma jsme probíraly jízdu. Po chvilce přišel trasér Rakušanky a ptal se jak si to vítězství užíváme. Nechápaly jsme. Řekl: "Jste první a nevidím, že byste se radovaly..." My? První? Nevěřila jsem tomu, dokud to nebylo potvrzené, nechtěla jsem se předem radovat, abych pak nebyla zklamaná. Ověření ještě chvíli trvalo a já byla jak na trní. A pak to přišlo. Já opravdu konečně porazila nepřemožitelnou Sabine o 0,98 s. Na trati, kde jsem si při Paralympiádě ve stejné disciplíně jela pro medaili a nevyšlo to. Hurá!
Děkuju rodino, týme, kamarádi a vy ostatní!