Sjezd
18.3.2010 Whistler
Večer před nejdůležitějším závodem, když jsme se s holkama vrátily z Vancouveru nabité energií a pozitivní náladou, byla jasná obloha, svítil měsíc, a já věřila, že to zítra vyjde. Ráno jsme si na upraveném prosluněném kopci dali volné jízdy, které byly po dlouhé době ošklivého počasí povzbuzující. Na startu jsme byli včas, aby Svaťa stihnul připravit lyže. Byla jsem nervózní, ale věřila jsem, že to dám, že dojedu a z jízdy budu mít radost. Dole na tribuně seděli naši hokejisti, kteří nám přijeli zafandit. Holky, které by mě mohly ohrozit, startovaly s výjimkou Slovenky Heni přede mnou, takže pokud bych dojela na druhém místě, bedna by mě neměla minout. Bohužel všechny naděje skončily celkem brzo po startu. Nejdřív jsem zavadila rukou o bránu, která mi vytrhla hůlku z ruky. Naštěstí ne úplně, poutko zůstalo navlečené na ruce. Už už jsem měla hůlku nahozenou zpátky v ruce a chystala se uklidnit a valit to dál za Míšou do obávaného „tobogánu“, který byl stěžejním a posledním nejtěžším úsekem horní pasáže, ale v tom jsem nic netušíc narazila do brány, která mě srazila na zem. Dokud jsem se nezastavila před sítí, nevěřila jsem, že je fakt konec. Jasná vidina paralympijské medaile se rozplynula jako včerejší mlha nad Whistlerem. Nic se mi nestalo. Jenom srdíčko bolelo jako blázen. Nedokázala jsem udržet slzy, dole v cíli čekali zklamaní hokejisti, Tom, Janičky táta...doma mi drželi palce... všem jsem chtěla udělat radost a vybojovat pro Čechy paralympijskou medaili...
Fotky - Paralympijské hry - Vancouver 2010
Sjezd
Večer před nejdůležitějším závodem, když jsme se s holkama vrátily z Vancouveru nabité energií a pozitivní náladou, byla jasná obloha, svítil měsíc, a já věřila, že to zítra vyjde. Ráno jsme si na upraveném prosluněném kopci dali volné jízdy, které byly po dlouhé době ošklivého počasí povzbuzující. Na startu jsme byli včas, aby Svaťa stihnul připravit lyže. Byla jsem nervózní, ale věřila jsem, že to dám, že dojedu a z jízdy budu mít radost. Dole na tribuně seděli naši hokejisti, kteří nám přijeli zafandit. Holky, které by mě mohly ohrozit, startovaly s výjimkou Slovenky Heni přede mnou, takže pokud bych dojela na druhém místě, bedna by mě neměla minout. Bohužel všechny naděje skončily celkem brzo po startu. Nejdřív jsem zavadila rukou o bránu, která mi vytrhla hůlku z ruky. Naštěstí ne úplně, poutko zůstalo navlečené na ruce. Už už jsem měla hůlku nahozenou zpátky v ruce a chystala se uklidnit a valit to dál za Míšou do obávaného „tobogánu“, který byl stěžejním a posledním nejtěžším úsekem horní pasáže, ale v tom jsem nic netušíc narazila do brány, která mě srazila na zem. Dokud jsem se nezastavila před sítí, nevěřila jsem, že je fakt konec. Jasná vidina paralympijské medaile se rozplynula jako včerejší mlha nad Whistlerem. Nic se mi nestalo. Jenom srdíčko bolelo jako blázen. Nedokázala jsem udržet slzy, dole v cíli čekali zklamaní hokejisti, Tom, Janičky táta...doma mi drželi palce... všem jsem chtěla udělat radost a vybojovat pro Čechy paralympijskou medaili...